Ještě se z médií nevytratily zprávy o soudu s „dálniční pirátem“ (a údiv nad exemplární výši trestu), a už tu máme další případ, kdy agresivní manažer ohrožoval lidi kolem sebe. Protože dost rychle neuhnuli jeho terénnímu mercedesu, dal jim pocítit, zač je toho loket. Výsledkem byla havárie.
Nedávno kterýsi psycholog prohlásil, že drahé terénní auto je diagnózou. Něco na tom bude, protože nás už spíše udivuje slušné chování takového řidiče. Daleko více by nás však mělo zneklidňovat vědomí, že v těchto automobilech sedí převáženě podnikatelé a manažeři. Proč vlastně firmy zaměstnávají pracovníky, kteří si potřebují dokazovat – a také jsou o tom pevně přesvědčeni – že jsou něčím více než ostatní lidé a že jim z toho jim plynou všemožná privilegia? Vždyť pro společnost je takové chování nejen nepřípustné, ale i vysoce nebezpečné. Ohrožuje její soudržnost a fungování. V článku Poučme se od potkanů jsem před časem upozornil, že tato inteligentní zvířata nekompromisně vylučují ze svých komunit agresivní jedince. Že by pro člověka platila jiná pravidla?
V uplynulém půlstoletí byla velká pozornost věnována týmové práci a procesnímu řízení. Zdálo se, že firmy dohnaly jakýsi demokratický deficit a jsou schopny držet krok s vývojem společnosti. Jenže už na přelomu tisíciletí se začaly ozývat hlasy, zpochybňující tento model a přirovnávající ho k neslavnému konci hnutí hippies. Krásné ideje, které nesnesly střet s reálným světem. A množily se naopak zprávy o firmách, vracejících se k výhodám vojenského drilu.
Demokracie za to může stejně málo, jako pravda a láska na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. To co bylo ve firmách předváděno coby týmová práce, jí ve skutečnosti nikdy nebylo. Buď se direktivní řízení jen trochu ozdobilo proklamacemi o spolupráci, nebo týmy upadly do opačného extrému a staly se z nich nevýkonné diskusní kluby.
Kyvadlo se tedy zhouplo zpět a dnes tu máme celou řadu podniků, libujících si v násilné agresivitě ve všem, co dělají. Od marketingu až po management. Samozřejmě, že takové firmy nemohou mít v čele osobnosti, beroucí ohled na druhé. Vždyť zkušenost zdá se potvrzuje, že podnikům sobecké vedení prospívá a projevuje se pozitivně na jejich výsledcích. Na první pohled se tedy zdá být všechno v pořádku. Vždyť která firma by chtěla prohrát v boji s konkurencí a přijít o podíl na trhu nebo rovnou o právo na existenci?
Pokud s tímto tvrzením bezvýhradně souhlasíte, uvědomte si, že nejsnazším způsobem, jak získat peníze, je přepadnout banku. Přesto to málokdo dělá. V podnikání tedy nejde jen o to, aby každý činil, co se mu jeví nejvýhodnějším a nejúčinnějším. Jsou tu jednak zažitá etická pravidla, ale zejména otázka udržitelného rozvoje. Mnohé dnešní firmy fungují na doraz. Udržují představu, že se nacházejí uprostřed války. Už se ani nesnaží ujišťovat zaměstnance, že někdy nastane mír.
Je ovšem možné naopak vidět v podnikání nikdy nekončící mejdan? Pokud jste dodavateli alkoholu, chuťovek a oříšků, asi to pro vás nebude žádný problém. Pronajímatel sálu to asi vidí podobně, stejně tak muzikanti, ale i výrobce elektřiny… V podstatě zjistíte, že každý má na tom veselém podniku svůj podíl, stejně jako ho může mít v lítém boji.
Proč tedy vítězí válka, místo aby všude panovala láska? Ne kvůli tomu, že heslo „květinových dětí“ už dávno narazilo na realitu (i když je to pravda). Sebekrásnější ideje se nemohou uchytit v prostředí libujícím si v opačných myšlenkách. Ale především se nelze posadit do trávy a čekat, až se pěkné věci uskuteční samy.
Realisté říkají, že skutečnost je zkrátka taková, ať se nám to líbí nebo ne. Svým způsobem mají pravdu. Není to všem objektivní pohled – a ani být nemůže. Objektivní realitou je třeba žulová kostka, ale ne už váš vztah k ní. Jedni v ní vidí tu věc, kterou jim někdo rozbil okno u auta, druzí součást pěkné dlažby před domem. Nejdůležitější tedy nejsou fakta, ale to, jak se k nim stavíte.
Pro zjednodušení nazvěme tyto dva přístupy optimistickým a pesimistickým. Už to, jaký postoj k těmto dvěma termínům obecně zastáváme, o něčem svědčí. Zatímco pesimistický přístup je ztotožňován s realismem, optimismus zavání naivitou. Takže i v literatuře se dozvíte, že je lépe stát se dobře naladěným pesimistou, než se oddávat růžovým představám o úspěchu.
V podstatě ale nejde o realitu. Ta je stále taková, jaká je. Bez ohledu na to, jaký k ní zaujmete postoj. Dlažební kostka zůstává dlažební kostkou pro pesimistu i optimistu. Pak bychom si ale měli položit otázku, proč je nutné k realitě přistupovat zrovna pesimisticky, máme-li na výběr. Protože se to osvědčilo?
Zeptejte se lidí, proč se drží nějakého přístupu. Obvykle vám odpovědí, že funguje. Na otázku, proč by něco jiného nemohlo fungovat lépe, vám pak sdělí, že to není možné. Proč? Protože to říká zkušenost. Jaká zkušenost, když nic jiného nevyzkoušeli? Proč by to zkoušeli, když tento přístup funguje…
Ve skutečnosti se málokdo z příznivců agresivního managementu (a potažmo i marketingu) setkal s opačným přístupem. A když, tak jako s potenciální obětí, lákající dravce svojí zdánlivou bezbranností. Je pravda, že se jim občas podaří takového soupeře udolat. Agresivní manažeři si totiž z pravidel slušného podnikání dělají asi tolik, jako z pravidel silničního provozu. Ale to by jistě neměl být důvod, proč budeme řídit firmy podle jejich vzoru.
Nelze však říci, že by to bylo zase tak beznadějné, jak se to pesimistům jeví. Naděje na změnu přichází zdola. Některé firmy už pochopily, že je třeba se alespoň tvářit přívětivě. Proto se množí deklarace společenské odpovědnosti. Ale jak to ve skutečnosti vypadá pod povrchem, uvnitř firmy? Ukažme si to na jednom příkladu z mnoha. Zřizování open space pracovišť je obvykle zdůvodňováno potřebou utužení kolektivu a posílení soudržnosti týmu. Skutečným efektem však bývá upevnění direktivního řízení, neboť šéf má nyní všechny na očích. A to nemluvím o růstu agresivity a paranoidního chování. Je zajímavé, že zatímco se manažeři v prodejnách shánějí po bio vejcích, snášených slepicemi ve volných výbězích, své podřízené shromažďují v prostorách ne nepodobných velkochovům drůbeže.
Povědomí o pozitivním přístupu zde tedy existuje. Jeho nositelem je „dav“ zákazníků. Proto se agresivní firmy snaží nepředat mu dobrovolně ani kousek pravomocí navíc. A podle toho je i poznáte. Odmítají diskutovat. Jejich komunikace je řízena tak, aby nepřipustila opačný směr. Firma mluví (prostřednictvím reklamy či PR aktivit), zákazník přijímá. Pozice typická pro televizní věk, ale anachronická v době internetu. I to je znamením, že agresivní podnikání neodpovídá moderní době.
Pozitivní přístup ve firemním světě je tedy takovou malou (r)evolucí, dávající do souladu formu s požadavky doby. Revoluce ostatně nemusí mít jen negativní výsledky, jak to obvykle vidíme v dějinách. Tak jako se při zemětřesení vyrovnávají tlaky v zemské kůře, tak se společnost vyrovnává s nesoulady, které jí mohou ohrožovat. Agresivita a podnikatelské metody na ní založené k takovým hrozbám patří. V přírodě je totiž chování tohoto druhu typické pro živočichy žijící samotářsky, ale nikdy ne pro tvory společenské.
Follow
