Hospodářský růst v Německu, Francii a Itálii zůstane pod hranicí dlouhodobě udržitelného růstu

Hospodářský růst v Německu, Francii a Itálii zůstane v roce 2003 hluboko pod hranicí dlouhodobě udržitelného tempa růstu (podle Evropské centrální banky 2 až 2,5 % ročně), tvrdí nová studie ekonomů společnosti PricewaterhouseCoopers. Nicméně pokud měnová a fiskální politika nebude příliš přísná, je možné vyhnout se recesi.

Zpráva předpokládá, že Francie zaznamená nejvyšší tempo růstu z těchto tří zemí – kolem 1,5 %. Přesto se schodek francouzského rozpočtu bude i letos blížit hranici 3 % HDP stanovené Paktem stability. Hospodářský růst v Německu by měl dosáhnout pouze asi 1 % a jeho rozpočtový deficit zůstane v roce 2003 nad hranicí 3 % HDP. Očekávané tempo růstu Itálie je zhruba na úrovni 1,25 %, avšak italský rozpočtový schodek by se příští rok mohl přiblížit hranici 3 % HDP, neboť již pominou pozitivní efekty dočasných rozpočtových opatření.

Zpráva zdůrazňuje, že příliš striktní chápání Paktu stability by bylo kontraproduktivní a jestliže by došlo ke zpřísnění fiskální politiky dříve, než by nastala stabilizace hospodářského oživení, mohlo by se zvýšit riziko, že Eurozóna zažije po krátkém období oživení další recesi. Zpráva také soudí, že Evropská centrální banka musí být i nadále připravena – pokud se objeví známky oddálení hospodářského oživení – ke snižování úrokových sazeb.

Miroslav Singer, ředitel v oddělení Finančního a kapitálového poradenství, PricewaterhouseCoopers, k výsledkům studie poznamenal:

„Odborníci již dávno varují před tím, že nedostatek politické vůle evropských politiků k podstatným strukturálním reformám způsobuje zaostávání Evropy za světovou ekonomikou a dříve nebo později se projeví podvázáním tempa růstu evropské ekonomiky, ale i omezením rozpočtových příjmů evropských vlád znemožňujícím další financování dosavadní podoby sociálního státu. Dnes se pravdivost tohoto tvrzení prokazuje v podobě zřejmé pro každého, kdo se o věc jen trochu zajímá. Současně je evidentní, že Pakt stability ve své striktní podobě nevyhovuje situaci, v níž se evropská ekonomika nalézá.“

Nejnovější vydání pravidelné zprávy společnosti PricewaterhouseCoopers Evropský ekonomický výhled (European Economic Outlook, EEO) obsahuje i podrobnou vývojovou analýzu výkonnosti německého, francouzského a italského hospodářství a zhodnocení krátkodobých i dlouhodobých vyhlídek těchto evropských ekonomik. Studie uvádí, že cykly růstu těchto tří ekonomik vykazují od poloviny 80. let až na dvě významné výjimky obdobné fáze (viz přiložený graf). Těmito výjimkami jsou:

• Sjednocení Německa, jež vedlo k mimořádně výraznému oživení německého hospodářství v letech 1990–1991. Toto oživění však bylo jen krátkodobé a zbyla po něm nekonkurenceschopná průmyslová odvětví, vysoká nezaměstnanost východní části země (v důsledku uplatnění kurzu měn jedna ku jedné v období sjednocení) a přetrvávající nadměrná kapacita stavebního sektoru, která není dodnes vyřešena. Relativní nepružnost německého trhu práce znemožnila rychlejší řešení těchto problémů v období po sjednocení.
• Výkonnost francouzského hospodářství. Ta byla koncem 90. let výrazně vyšší než výkonnost německé a italské ekonomiky, a to jak z hlediska růstu, tak i vytváření nových pracovních míst. Tento vývoj byl důsledkem pružnějšího trhu práce a celkově silnějšího růstu domácí poptávky po službách ve Francii.

Studie uvádí, že v poslední době dochází k opětovnému sbližování tempa růstu těchto tří hlavních ekonomik Eurozóny, avšak toto sbližování se děje při nižší výkonnosti. Všechny tři země zažily ve druhém pololetí roku 2002 náznak váhavého oživení a zaznamenaly strukturální i cyklická zhoršení rozpočtové situace. Také očekávání růstu se pro období do konce desetiletí u všech tří ekonomik v posledních dvou letech zhoršila. Studie zvláště zdůrazňuje špatné vyhlídky německého hospodářství, pokud jde o dlouhodobý růstový potenciál, neboť jeho strukturální problémy jsou považovány za velmi hluboké.

Rosemary Radcliffe, hlavní ekonomka společnosti PricewaterhouseCoopers, řekla:

“Současné hospodářské potíže Německa, Francie a Itálie jsou z části cyklické, nicméně i strukturální problémy těchto tří ekonomik jsou závažné. Francie sice koncem 90. let dokázala některé z těchto problémů relativně úspěšně řešit, avšak když vezmeme v úvahu období po roce 2010, je evidentní, že důsledky stárnutí populace budou představovat velký problém pro všechny tři země. Nastanou obtíže s udržením vyrovnanosti veřejných financí a očekávaného hospodářského růstu. Mají-li tyto země zabránit dalšímu poklesu tempa růstu v dlouhodobém horizontu, bude nutno vypracovat náročné dlouhodobé strategie pro řešení těchto problémů.“

EMU po čtyřech letech: předběžné hospodářské zhodnocení

Evropská měnová unie (EMU) oslavila 1. ledna 2003 čtvrté výročí vzniku a společnost PricewaterhouseCoopers provedla předběžné vyhodnocení míry dosažení plánovaných hospodářských cílů. Přiložená tabulka uvádí přehled stěžejních zjištění analýzy obsažené v posledním vydání zprávy Evropský ekonomický výhled. Zpráva se zaměřuje na vývoj hospodářské výkonnosti, hospodářské integrace a finančního trhu Eurozóny od založení EMU 1. ledna 1999.

Analytici společnosti PricewaterhouseCoopers uvedli, že doposud existuje jen málo dokladů posílení hospodářské výkonnosti Eurozóny v důsledku vzniku EMU v roce 1999. Výkonnost evropského hospodářství odpovídá vývojovým trendům a situaci jiných srovnatelných ekonomik. Na druhé straně dosud neexistuje zřejmý důkaz toho, že by EMU měla výrazný negativní dopad na hospodářskou výkonnost Eurozóny.

Studie se rovněž zabývá otázkou, zda se míra hospodářské integrace zemí Eurozóny od zavedení EMU zvýšila, zatím však nalezla jen málo dokladů takových účinků. Zpráva upozorňuje na to, že korelace hospodářského cyklu a indikátory obchodní integrace Eurozóny byly v období 1999–2001 v průměru mírně nižší než v předchozích pěti letech. Zdůrazňuje však, že je příliš brzy na definitivní hodnocení, neboť důležité dopady na míru hospodářské integrace by se měly projevit až v delším časovém období.

Studie naopak nalezla více dokladů vlivu zavedení společné měny (euro) na integraci a vývoj velkoobchodních finančních trhů Eurozóny, zejména na peněžních trzích, trzích s firemními dluhopisy a – v menší míře – na akciových trzích a trzích fúzí a akvizic.

Všechny tři sledované oblasti dosáhly v průměru 5,5 bodu na desetibodové stupnici, což naznačuje, že zavedení EMU mělo celkově mírně pozitivní dopad, a to zejména v případě velkoobchodních finančních trh. Širší ekonomické důsledky, ať již pozitivní nebo negativní, bude možno přesněji vyhodnotit teprve v budoucnosti.

John Hawksworth, vedoucí makroekonomického týmu společnosti PricewaterhouseCoopers, jenž vypracoval tuto analýzu, řekl:

“EMU byla vždy zamýšlena jako dlouhodobý projekt, takže asi není až tak překvapivé, že jsme dokázali nalézt pouze málo přesvědčivých důkazů toho, že by výrazně ovlivnila hospodářskou výkonnost nebo integraci Eurozóny – s výjimkou finančních trhů, na nichž participují velcí investoři. Pro případné zhodnocení za další čtyři roky však už platí, že EMU bude možno považovat za úspěch jen tehdy, dojde-li k většímu pokroku v oblasti hospodářské výkonnosti a integrace.”

Miroslav Singer dodal:

„Nedostatek důkazů pokračující integrace Evropy i po zavedení měnové unie v relativně velmi krátkém období je obtížné jakkoliv interpretovat. Evidentní prohloubení integrace finančních trhů se však může začít více projevovat i v ´reálné´ ekonomice, a proto vede k opatrnému optimismu.“