Co s účetními skandály

České republice se zatím vyhnuli velké účetní skandály, které zhruba poslední rok trápí USA a některé další země. Neznamená to ale, že u nás je vše v pořádku. Vždyť ke zkreslování hospodářských výsledků docházelo v řadě firem a mnohé z nich se dostaly do vážných ekonomických potíží. Stačí jmenovat třeba bývalou Investiční a Poštovní banku, kde selhal jak management, tak interní a externí audit.

Zdá se, že oblast zkreslování hospodářských a dalších údajů, klamání akcionářů, respektive jiných vlastníků, je celosvětovou specialitou a nikdo vůči ní nemůže být imunní. S tímto jevem se setkáváme prakticky ve všech zemích s tržní ekonomikou. Abychom uvedli ještě jeden příklad, příčinou nedávných krizí v jihovýchodní Asii, či v zemích latinské Ameriky rovněž byla skutečnost, že tamní firmy nemluvily pravdu o svém hospodaření. Pokud hledáme příčinu těchto jevů, není složité ji najít. Firmy v tržní ekonomice usilují o dosažení zisku. Pokud se jim to nedaří, hrozí, že bude vyměněn management, že poklesne hodnota jednotlivých vlastníků apod. Není pak divu, že řada managerů i vlastníků je ochotna přistoupit k jednání, které je většinou za etickou, ale i trestní hranicí, jen aby alespoň papírově zisk dosahovali.

Zpravidla jsou při tom aktivnější manažeři. Projevuje se tu, že mají lepší informace, že se v problematice podnikání na rozdíl od mnohých akcionářů orientují. Zvláště v případě rozptýleného vlastnictví mezi jednotlivé akcionáře, tito nemají dostatek možností a moci (hlasovacích práv), aby manažery důkladně kontrolovali. Transakční náklady spojené s touto činností jsou pro akcionáře příliš vysoké. Navíc proč by to dělali, když jejich firma, alespoň účetně, vykazuje zisk.

Jaké jsou možnosti řešení? Je-li příčinou honba za ziskem, tak nejjednodušší by byl přechod k netržní ekonomice. Samozřejmě, že to nemyslíme vážně. Řada z nás si pamatuje, co netržní ekonomické systémy znamenaly, s jakými problémy jsme se za socialismu museli potýkat. Neměly bychom také zapomínat, že účetní skandály postihují jen část ekonomiky, že většina firem, které dosahují zisku, tak činí, aniž by jejich jednání bylo za nějakou etickou, či dokonce trestní hranicí. (Samozřejmě, že zvláště o té etické lze vždy diskutovat, rozdílné pohledy mohou panovat třeba jen na nejrůznější daňové optimalizace apod., zpravidla však u většiny firem platí, že i pokud provádějí operace daného druhu, tak své hospodářské výsledky významným způsobem nezkreslují.)

Další možností je důraznější regulace. Veřejnoprávní orgány mohou kontrolovat, zda jednotlivé firmy dodržují účetní standardy, zda jejich vykazované výsledky odpovídají skutečnosti. Jenže za prvé nelze zkontrolovat všechno. Výběr bude vždy v té či oné podobě náhodný, I v případě, kdy v orgánech veřejné moci budou pracovat kvalifikovaní odborníci, bude navíc docházet k časovým zpožděním – než prostudují jednotlivé podklady, než pochopí podstatu zkoumaných finančních operací uplyne nějaký čas, který při tom může být rozhodující. Nadměrná regulace pak vede k neefektivnosti, k tomu, že některé postupy, které by přinášely prospěch, nejsou v důsledku regulace povoleny. Byrokracie pak samozřejmě má tendenci k posilování své moci,. K získávání dalších pravomocí, k zasahování do dalších oblastí. Teoreticky bychom se tak mohly octnout v situaci, kdy každý podnikatelský krok je upraven nějakým předpisem (který třeba definuje, jak tento krok má vypadat) nebo může být proveden pouze po získání nezbytného souhlasu.

Jako v řadě jiných oblastí i zde platí, že jednoznačně ideální řešení neexistuje. Má však smysl budovat soustavu formálních i neformálních institucí, které budou podvodnému jednání jednak předcházet a jednak jej trestat. V oblasti kontroly by se třeba mohlo rozšířit podnikání na trhu auditorských služeb. Jak souhlasíme s názorem, že auditorem by neměl být úplně každý, že tato profese vyžaduje jisté speciální znalosti a schopnosti, tak se zdá, že současná míra regulace svým způsobem znamená přílišnou bariéru pro vstup do odvětví. Auditoři se tak nemusí tolik obávat, že v případě nekvalitních služeb přijdou o práci.

Účetní skandály mají pozitivum v tom, že opět ukázaly, že není všechno zlato, co se třpytí. Pokud ještě zůstaneme v oblasti kontroly, tak se ukazuje, že podnik může získat důvěru tím, že se dobrovolně pravidelně nechá kontrolovat nezávislými institucemi (tedy nejen jednou). Samozřejmě, že to pro něj znamená vyšší náklady. Má zde také smysl připomenout, že ani vícenásobná kontrola nemusí odhalit účetní nesrovnalosti. Danou kontrolou však firma zpravidla deklaruje, že je otevřená, že se nebojí a že její výsledky vskutku odpovídají realitě. O větší kontrolu by rovněž měli mít zájem organizátoři trhů s cennými papíry, obchodní partneři dané firmy, orgány regionů. V nichž firma sídlí (případné účetní problémy mají obvykle negativní vliv na zaměstnanost v daném regionu), ale konec konců i zaměstnanci a odbory.

Teorie veřejné volby v posledních letech často hovoří o tom, že jednotlivé firmy získaly větší moc než stát a další subjekty. Lze s těmito názory souhlasit i polemizovat. Pokud je vezmeme za své, tak účetní skandály do určité míry tuto moc firem snížili. Ostatně stát v případě hospodářských problémů musí zpravidla vždy nějak zasáhnout (i kdyby jen tím, že vyplácí podpory v nezaměstnanosti, že je “aktérem” soudního řízení). Onoho oslabení lze využít. Abychom byli konkrétní – pokud se stát, ale i další subjekty v minulosti bály požadovat,, aby firmy byly více otevřenější, aby se dobrovolně nechaly kontrolovat (třeba proto, že na tyto požadavky by firmy mohly reagovat přesunem své výroby do jiného regionu, vypovězením obchodního vztahu s daným žadatelem apod.), dnes se již tolik bát nemusí.

Dalším z institucionálních kroků je budování takového stavu, v němž zkreslování hospodářských výsledků bude nejen trestně, ale i morálně nepřijatelné, a ti, co se tohoto jevu dopouští (a jsou odhaleni), to na vlastní kůži pocítí (třeba v podobě ztráty příjmů, skutečnosti, že s nimi ostatní nebudou chtít uzavírat obchody apod.). Teoreticky platí, že dosažení takového stavu je pro společnost prospěšné – eliminuje se tím riziko, že se zkreslování budou jednotlivé subjekty tolik dopouštět, v praxi je jeho dosažení samozřejmě velmi obtížné.

Pro zlepšení současné situace mohou hodně udělat i jednotlivé firmy. Třeba tím, že budou vskutku otevřené, že budou pravidelně informovat nejen své akcionáře, obchodní a další partnery, ale celou veřejnost, zkrátka a dobře, že budou provádět otevřený marketing. Otevřená, pravdivá a nezkreslená komunikace musí být jeho základem. Firma se vůči okolí nesmí považovat za něco nadřazeného, ale za jeho součást. Samozřejmě, že neplatí, že dané zásady jsou jedinými faktory úspěchu. Samozřejmě, že otevřené firmy se mohou a budou setkávat s nepřátelskými reakcemi těch, které se k dané strategii z jakéhokoliv důvodu neodhodlají. Přesto lze souhlasit s názorem, že vůči veřejnosti otevřené firmy mají větší šanci na dlouhodobé přežití v tržních podmínkách.