V uplynulém týdnu se dostal po dlouhých měsících před soudní tribunál Calisto Tanzi, bývalý ředitel a zakladatel italského koncernu Parmalat. První kolo soudního jednání však skončilo takřka vzápětí poté, co bylo zahájeno.
Vývoj tedy nabral takový kurs, jak se v podstatě očekávalo: průtahy, průtahy a zas jen průtahy. A scénář tak trochu připomínající oblíbený seriál Chobotnice.
Firma Parmalat byla založena před necelými 45 lety jako malá lahůdkářská a mlékárenská společnost. Za čtyři desetiletí se z ní stal potravinářský konglomerát zaměstnávající více než 36 tisíc lidé ve 30 zemích světa. V roce 2002 udával obrat v celkové výši 7,6 mld. EUR (224,6 mld. Kč).
Počátek finančního kolapsu lze vystopovat v 90. letech minulého století. Tehdy se rodina Tanziů rozhodla skupovat menší potravinářské, hlavně mlékárenské podniky po celém světě, především pak v Jižní Americe a ve střední Evropě. A čím víc se nakupovalo, tím více rostly dluhy.
Na začátku cesty dluhy, na konci mříže
Svou rostoucí zadluženost řešil koncern zdánlivě obvyklým způsobem, vydáváním dluhopisů. Ty se těšily zájmu investorů, protože nic nenasvědčovalo tomu, že s Parmalatem je něco v nepořádku. Například v průběhu loňského roku prošlo finančními trhy ve Spojených státech amerických za 100 mil. USD (2,45 mld. Kč) těchto dluhopisů. Jenže podle zjištění tamější Komise pro cenné papíry se investorům dostávalo v tuto dobu již značně vylepšených informací, které neodpovídaly skutečnosti. Nicméně jak finanční krize koncernu narůstala, někteří investoři začali projevovat nedůvěru k vydávaným dluhopisům. Dočkali se opětovného ubezpečení, že Parmalat drží svou finanční situaci pevně v rukou a navíc jim byly doporučeny investorské aktivity firmy Bonlat sídlící na Kajmanských ostrovech, která měla mít k dispozici téměř 4 miliardy eur. Definitivní konec dluhopisným hrátkám učinila Bank of America, která odmítla autorizovat dokumenty související s investicemi Bonlatu. A tak také vyšlo najevo, že kajmanská společnost de facto žádné finanční prostředky nevlastní.
Pak začal kolotoč obvinění a vyšetřování. Evropa se dočkala svého Enronu a desítky kdysi bohatých a vlivných mužů zas těžkých obvinění. V síti vyšetřovatelů uvízl nejen Tanzi a někteří další příslušníci jeho rodiny či manažeři Parmalatu. Před soudem mají stanout i zástupci italské pobočky Bank of America a auditorských firem Deloitte & Touche a Grant Thornton.
Vstříc spravedlivému trestu?
Italské soudnictví má pověst, která si příliš nezadá se zápletkami z filmových příběhů o mafii. Realita je sice méně krvavá, ale o rychlosti a o tom, že pravda vítězí, si mohou Italové nechat většinou jenom zdát.
Tanzi se obklopil nejlepšími právníky a do soudní síně vstupoval jako správná hvězda procesu. Jeho svědomím jen těžko pohnuly stovky akcionářů, kteří obklopili budovu soudu, či přítomnost televizních kamer a desítek novinářů. Před soudní stolici dorazil Tanzi hodinu po zahájení procesu a jako hradba kolem něj stáli nejen jeho právníci, ale rovněž osobní ochranka. Žádná z televizních kamer nedostala možnost jej zblízka natočit. Soudní síň byla veřejnosti navíc zcela uzavřena. Viník číslo jedna se objevil na místě vpravdě jenom proto, aby vyslechl rozhodnutí o odložení dalšího projednávání „jeho” případu na začátek prosince letošního roku.
Důvody tohoto rozhodnutí jsou na první pohled šlechetné. Vyšetřovatelé a soud si chtějí údajně nechat čas ke zvážení, nakolik lze spojit kriminální kauzu zahrnující především defraudaci a účetní podvody s řadou občanských sporů, které zahájili někteří z bývalých i stávajících akcionářů koncernu Parmalat.
Pravdu najít těžko, ale současný vývoj procesu lze nejspíš nazvat úspěšnou hrou na protahovanou Z úst Tanziho právníků už veřejnost zaslechla leccos, například, že Tanzi je nevinný, jako nejvyšší šéf seděl údajně tak vysoko, že nemohl vidět, co dělají jeho podřízení. Obhájci nejsou rovněž spokojeni s tím, že vyšetřovatelé pracují odděleně na dvou místech, a to v Miláně a v Parmě. Podle jejich názoru by se mělo vyšetřování sloučit v jedno, čímž se pochopitelně zpomalí jeho průběh.
Bondi to nemá jednoduché
Na jedné straně tak stojí mediálně přitažlivý soudní proces, na straně druhé se nové vedené Parmalatu snaží zachránit, co ještě lze. Se 14 mld. EUR to není vůbec jednoduché. Toto nelehké břímě leží na Enricovi Bondim, proslulém specialistovi na restrukturalizace podniků. Tomu se zatím víceméně podařilo zbavit se podniků, které zadlužený koncern táhnou ke dnu, ať už to je cestovní kancelář, nebo jedna z mlékárenských divizí, a to ta se sídlem v Brazílii.
Bondi také vyrazil na spanilé tažení proti velkým bankám, které podle něj měly (a nejen podle něj) na finančním skandálu podíl. Nynější nejvyšší šéf Parmalatu tvrdí, že minimálně svým mlčenlivým přihlížením k některým účetním nesrovnalostem napomohly vzniku celé kauzy i jejímu dlouholetému utajování. Jeho útok míří na víc než tučná sousta – na Deutsche Bank, americké Citigroup a Morgan Stanley nebo na švýcarskou UBS. Banky pochopitelně nařčení odmítají a nic zatím nenapovídá tomu, že by byly do soudní kauzy vtaženy.
Vždyť Parmalat nebyl a není jejich jediným zákazníkem a chobotnice dosáhne všude.
– čzb –
Článek je uveřejněn ve spolupráci se serverem Svět hospodářství.
Follow
