Inovativní firma (1.) – manažer a pozlátko

Když jsem nedávno diskutoval s jedním vedoucím pracovníkem o novém manažerském románu E. M. Goldrata, řekl mi, že nemá tuto formu rád. Podle jeho názoru má být román románem a manažerská literatura manažerskou literaturou.

S podobným názorem se setkávám často, a to nejen u manažerů. Když se v nějakém knihkupectví postavím před regál s manažerskou literaturou a vyberu si českého autora, obvykle po prolistování několika stránek odkládám knihu zpět. Forma, která je použita bez ohledu na obsah, totiž sice působí vědeckým a na první pohled efektním dojmem, ale je jen těžko srozumitelná běžnému čtenáři, a to i tomu, kterému je určena. Záplava termínů, definic, tabulek a schémat je jistě vhodná pro teoretické práce (nebo na druhé straně pro zcela konkrétní návody), ale pro většinu literatury určené manažerům se nehodí. Manažer totiž není účetní, technolog ani analytik.

S tím souvisí i otázka, proč v této oblasti nemáme téměř žádné (nebo vůbec žádné) autory bestsellerů světové úrovně. Často je argumentováno tím, že anglicky píšící autoři mají k dispozici nepoměrně větší trh – jenže není problém přeložit českou knihu do angličtiny. Otevřete-li si ovšem nějakou úspěšnou americkou knihu, najdete zde zcela jinou formu vyjádření. Spíše než vědeckým tabulkám se podobá komiksovým návodům k použití. Definice nejsou vypisovány kurzívou, ale ukazovány na příkladech z praxe firem, principy zobrazují příběhy, knihy jsou podkladem pro přemýšlení, nikoliv návodem, jak pracovat s vektory.

Můžeme si ovšem říci, že „ti Američané… však víte!“, ale těžko lze přehlížet, že Spojené státy se Evropě i ostatnímu světu v hospodářské výkonnosti nadále vzdalují a že většina nových nápadů (a nemyslím tím jen patenty) přichází z této země.

Vraťme se ale zpět k českým a slovenským manažerům. Ačkoliv jsou většinou přesvědčeni, že dohnali všechno, co nám za dob komunistického řízení uteklo, v otázce formy jako by zamrzli, zejména pak v marketingu a marketingové strategii. Skoro se zdá, že mají potřebu projít všemi stádii vývoje, kterými už svět dávno prošel. Můžeme si to ovšem dovolit v dnešní situaci, kdy se globálně sjednocují nejen trhy, ale také čas?

Nedávno jsem našel takový pěkný příklad na internetu, pro mě tím zajímavější, že se mě přímo týká. Obchodní pracovnici zaujala kniha Warrena Bennise „Staří psi a nové triky“ a můj „Intuitivní marketing“. Nadšeně pro svého šéfa vypracovala výtah z těchto knih a byla za to „kvůli neodpovídající morální a znalostní úrovni“ vyloučena z dalšího vzdělávání, vedeného právě tou strnulou, oficiální a teoretickou formou, ve které si libují zmínění manažeři.

Příčin těchto postojů je několik. V první řadě je to špatné chápání role a postavení manažera. Většina českých firem ještě dnes vězí až po krk ve strnulém funkčním systému řízení, charakterizovaném zásadou, že kdo je výše, ten je chytřejší. Manažer pak potřebuje „vědeckou“ formu k vyjádření svého postavení, stejně jako mu k tomu poslouží služební BMW s tmavými skly, dvouřadý oblek od luxusního krejčího a nejdražší mobilní telefon. Funkční model řízení je také charakterizován snahou každého pracovníka (a tedy i manažera) podstupovat co nejmenší riziko. Formální strategie či marketing, tak jak je známe z učebnic, jsou nejlepším prostředkem, jak „zbytečné“ riziko vyloučit. Neúspěšný manažer se totiž kdykoliv může odvolávat na to, že po formální stránce udělal vše, co udělat měl. A konečně je práce manažera považována za velmi blízkou práci inženýra, technologa nebo dispečera. Manažeři tedy hledají nové návody, jak ještě lépe dělat to, co dělají, ne nové inspirace k tvořivému myšlení.

Mohlo by se na první pohled zdát, že taková formální firma nemůže dlouho přežít, ale „tržní evoluce“, stejně jako její přírodní kolegyně, funguje většinou velmi pomalu. Podnikatel, který s rozhodne „dělat věci správně“ namísto „dělat správné věci“, může díky obecné slabosti lidí pro formu nějakou dobu vydržet. Co jiného se dělo v případě mnoha firem, vznikajících v rámci takzvané „Nové ekonomiky“? Stačilo prohlásit, že podnikají na internetu, a jejich akcie okamžitě vylétly vzhůru, ačkoliv si zakladatelé marně kladli otázku, co vlastně na tom internetu kromě prohlížení lechtivých stránek budou dělat.

Oslnění formou je nemocí doby. Četl jsem nedávno rozhovor s mladým idolem české mládeže Vojtou Kotkem. I tato sedmnáctiletá hvězda si uvědomuje, že obsah dnes málokoho zajímá a stačí vystoupit na Nově, aby mu fanynky bušily na dveře hotelového pokoje. Inovativní firma sice musí pečlivě sledovat, co hýbe světem, ale nesmí si dovolit tomu sama ve své podstatě podlehnout.

Obávám se, že dnešní – zvláště mladý – manažer není připraven na nové podoby konkurenčního boje, který se odehrává ne na úrovni formy, ale v oblasti nápadů. Většina českých a slovenských firem nevytváří nové (a už vůbec ne originální) strategie, ale novými módními výrazy dává lepší formu těm starým. Univerzity budoucí manažery na nic takového nepřipravují – stačí si jen přečíst seminární práce studentů z této oblasti. Na nedávném Veletrhu pracovních příležitostí ve Zlíně si zástupci firem stěžovali, že studenti nemají představu, co vlastně marketingové útvary dělají. Ani v praxi to není lepší, odhaduji, že více jak padesát procent konzultantů a školitelů říká svým zákazníkům to, co chtějí slyšet, ne co skutečně potřebují.

Výstižný příklad uvádějí Jiří Plamínek a Roman Fišer v knize Řízení podle kompetencí. Část managementu firmy začala studovat program MBA a po jeho dokončení chtěla prosadit novou komplexní strategii. Manažeři, kteří školu nestudovali, ji však odmítli. Jejich „vzdělanější“ kolegové se domnívali, že je to způsobeno nedostatečnými znalostmi a spor tak přenesli až do osobní roviny. Nezaujatá analýza však ukázala, že zbožňovaná strategie nic nového nepřinesla, jen krásnějším slovy, patřičně vyšperkovanými naučenými termíny, popsala současný stav.

Firmy se tak rozdělují na dvě patra. Zatímco se to horní shání po poradcích a lektorech, kteří naplňují manažerskou představu o velkém světě podnikání, dolní patro, které si nemůže dovolit nebýt ve styku s každodenní realitou, pak těmto odborníkům přezdívá třeba „pražští panáci“.

Manažer, který takto řídí firmu, si může být jist, že upřednostňováním informací a forem, jejichž obsahu nerozumí ani on sám, natož jeho podřízení, plýtvá nejen svým časem a mozkovou kapacitou, ale hazarduje s budoucností firmy. Účinné věci jsou obvykle jednoduché a bez parády.

Cesta z tohoto stavu spočívá především ve změně organizace řízení. Obecně se dá říci, že týmová práce a procesní řízení dává mnohem méně příležitostí k nadřazování formy nad obsahem a pozlátka nad cíli firmy. Chceme-li tedy konkurovat, musíme rozumět tomu, co se na trzích děje a co v této souvislosti dělá nebo musí dělat naše firma. Ve funkčně řízené společnosti, kde jde především o postavení, není lehké se nesrozumitelnosti a formalismu zbavit. K takové změně je ovšem také třeba najít nějaký důvod. Jedním z možných důvodů může být přechod na inovativní firmu.