Na farmaceutickém trhu působí několik významných typů subjektů . Zákazníci, lékárny, velkodistributoři léčiv, výrobci a specifické postavení náleží i státu. Každý ze subjektů farmaceutického trhu soutěží na tomto trhu jiným spektrem nástrojů. Výrobci soutěží mezi sebou kvalitou, účinností, bezpečností, správným načasováním vstupu na trh s novým přípravkem. Distributoři šíří nabídky, soutěží včasností a úplností dodávek zboží a také jejich frekvencí a doprovodnými službami. Lékárníci soutěží volbou místa lékárny, jejím interiérem, šíří sortimentu, úrovní konzultačních služeb nebo mírou intimity prodeje. Soutěží i pacienti – a to volbou zdravotní pojišťovny, lékaře, lékárníka nebo životního stylu.
1. Úvod
Po roce 1990 se Česká republika ocitla ve velmi dynamicky se měnícím prostředí. Změna politického systému ovlivnila zásadním způsobem nejen společenské klima, ale také národní hospodářství. Procesem velkým změn prošel i resort českého zdravotnictví. Po významných ekonomických změnách „nezahynul“ ani náš domácí průmysl farmaceutický.
Farmaceutický průmysl v České republice tvoří součást odvětví chemického průmyslu a je charakterizován vysokou přidanou hodnotou produkce, založenou na kvalifikovaných technologiích s vysokými nároky na výzkum a vývoj a odbornou pracovní sílu. Výroba je obecně spojena se značnou investiční náročností, ale i se značnými zisky. Z výše uvedených důvodů zaujímá farmacie ve všech vyspělých státech výlučné postavení. Výlučné postavení zaujímají i jednotlivé subjekty figurující na farmaceutickém trhu.
Na farmaceutickém trhu působí několik významných typů subjektů – zákazníci, lékárny, velkodistributoři léčiv, výrobci a specifické postavení náleží i státu.
2. Zákazníci
Zákazníci přicházející do lékáren se v uplynulém desetiletí výrazně změnili. V prvních letech po politických změnách v roce 1989 byli pacienti zvyklí na to, že sice nedostali všechny léky a museli na některé čekat, ale měli veškeré léčivé přípravky zdarma. Nyní je systém díky zákonu č. 48/1997 Sb. – O veřejném zdravotním pojištění vytvořen tak, že obsahuje i určitou formu spoluúčasti pacienta, a to tak, že musí u některých léků doplácet. Na to si u nás museli pacienti postupně zvyknout.
Druhým významným faktorem, který zasáhl do rozhodování zákazníků, je reklama. Současná legislativa ji povoluje u léčiv, která nejsou hrazena ze zdravotního pojištění. Velké reklamní kampaně jsou zaměřeny na volně prodejná léčiva – tzv. doplňkový sortiment lékáren. Pacienti se začali velice aktivně zajímat o to, co jim lékárna může nabídnout. Chtějí také více informací, které souvisejí se zdravím a prevencí.
Zákazníky v lékárně lze rozdělit do tří základních skupin. První skupina je tak „unešená“ reklamou, že propagovaný přípravek v reklamě chce získat za každou cenu a jiné přípravky s podobnými účinky a mnohdy i levnější, ji nezajímají. Druhá skupina zákazníků je také ovlivněna reklamou, ale ptají se rovněž na srovnatelně účinkující léky. Zbývající zákazníci přicházejí reklamou nedotčeni a chtějí se s lékárníkem především poradit.
V ČR je také stále větší skupina zákazníků masmediálně zmanipulovaná ve věcech souvisejících se zdravým životním stylem a s prevencí. „Zdravotní mánie“ se zrodila v 70.letech v USA a za pár let ovládla západní Evropu i Japonsko. Bylo tedy jen otázkou času, kdy dorazí i k nám. Kromě kondičního sportování je hlavním příznakem zdravotní mánie užívání nejrůznějších potravinových doplňků výživy ve formě multivitaminových preparátů a přípravků obsahujících minerály a stopové prvky.
3. Lékárny
Situace v osmdesátých letech v lékárnách nebyla pro zákazníky právě příznivá. Léky do lékáren byly dodávány jednou za 14 dní, zahraniční léky byly plánované rok dopředu a byly k dostání pouze v některých lékárnách. Dnes lékárny mohou během dne obdržel dokonce několik dodávek léků. Během hodiny nebo dvou jsou lékárny schopny pacientovi zajistit to, co konkrétně potřebuje. Navíc pokud některý lék není momentálně v distribuci v ČR, je poměrně v krátké době schopna jej dodat kterákoliv z velkodistribučních firem.
Lékárny jsou dnes moderní a téměř do jedné vybavené počítačovým zařízením s možností přesné skladové evidence. Umožňuje to lékárníkům v kteroukoliv minutu zjistit, co a v jakém množství, je v lékárně na skladě. Rychlé dodávky a možnost rychlé kontroly stavu léků na skladě umožňují mimo jiné také to, že zásoby na skladě poklesly z průměrných osmi milionů v roce 1992 na zhruba jeden a půl milionu korun v roce 1999 (Zdroj: www.zdn.cz, 2001).
Veřejné lékárny se zmenšily, dnes mají v průměru zhruba pět až osm pracovníků. Ve velkých lékárnách na konci osmdesátých let bylo zvykem, aby v nich bylo až 35 pracovníků. Lékárník se už nyní nezabývá pouze výdeji léků, ale věnuje se i práci v přípravně, kde individuálně připravuje léky, dále se věnuje zpracování receptů pro pojišťovny a pracuje také v expedici.
V roce 1990 bylo například v Praze 125 lékáren a výdejen léčiv. V roce 2002 bylo v Praze více než 265 lékáren a neustále se otvírají další. (Zdroj: www.sukl.cz, 2002). Bohužel v menší míře je otvírají lékárníci a převažují různé firmy, protože jim to česká legislativa umožňuje. V ČR bohužel neexistuje žádné omezení, respektive neexistují žádná pravidla pro tvorbu sítě zdravotnických zařízení. V celé republice bylo po roce 1989 přibližně 950 lékáren a výdejen, v současnosti je jich více než dva tisíce (Kolektiv autorů, 2001).
V roce 1992 bylo rozhodnuto o privatizaci zdravotnických zařízení. Lékárny mohou být provozovány formou tzv. ekonomických pronájmů. Ekonomický pronájem v podstatě vyplynul z dohody lékáren s místní lékárenskou službou a s okresním úřadem a nastartoval samotnou privatizaci. Všechny veřejné lékárny jsou nyní soukromé. Nemocniční lékárny jsou doposud buď státní nebo patří do vlastnictví města. Z celkového počtu lékáren však tvoří jen malou část. Na druhou stranu přes ně procházejí velké objemy léčiv.
Naprostá většina veřejných lékáren, které nejsou u poliklinik a nemocnic, vyřídí denně okolo 300 receptů.V porovnáním se situací před rokem 1989 to bylo 1200 až 1500 vyřízených receptů denně. (Kolektiv autorů, 2001)
Platy lékárníků přes veškeré naznačené změny však zůstávají v porovnání s ostatními vysokoškolsky vzdělanými odborníky nízké. Hodinový příjem lékárníka v roce 2002 byl v průměru 126 Kč. Připomíná tak spíše odměnu středoškolsky vzdělaného člověka než ostatních vysokoškolsky vzdělaných odborníků (v průměru 207/Kč/hod. v roce 2002) (Zdroj: www.mpsv.cz – 14.2.2003).
Konec první části.
Follow
