Ačkoliv se jedná o show reflektující požadavky televizní zábavy, přesto bych pořad Den D nezatracoval. Potenciální zájemce o investici zde totiž najde poučné momenty i přímé návody, jak co dělat – a hlavně nedělat. Ve čtvrté řadě se sice obměnili investoři, ale základní zásady, podle nichž k projektům přistupují, zůstávají stejné.
I ve druhém díle Dne D nebyla o zajímavé momenty nouze. Už první projekt, Virtuální hřbitov Jiřího Hoška a Jana Kodla, ukázal, že uchazeči o peníze si obvykle s marketingem nedělají těžkou hlavu. Podnikatelé totiž chtěli věřit, že jim zisky přinesou reklamy umístěné na jejich „hřbitovním“ webu. Jenže nedomysleli, že v tomto případě přicházejí „s křížkem po funuse“ a to téměř doslova. Poté, co někdo pohřbí svého příbuzného či milované zvířátko (i jich se projekt týkal), asi ho těžko budou zajímat nabídky pohřebních služeb či zhotovitelů pomníků. Nehledě na to, že tyto služby se obvykle vybírají v místě, kdežto internet je záležitostí globální.
Argumentovat předběžným zájmem potenciálních inzerentů je také k ničemu. Pokud je to nic nestojí, proč by vám neudělali radost. Až po nich budete chtít závaznou objednávku, situace se změní. Navíc si myslím, že reklamy na virtuálních pomnících by spíše odrazovaly a přinejmenším nabádaly k ignorování.
Ale jak se z řad investorů také ozvalo, podobný projekt by mohl mít úspěch, kdyby… Zkusím dopovědět: Kdyby se autoři zaměřili na ideu pronájmu (tedy například ročních poplatků), jak je tomu na skutečném hřbitově. Pak by samozřejmě bylo třeba projekt ještě více zatraktivnit, aby lidé byli ochotni platit. Například přidat možnost nahrát si vlastní smuteční hudbu nebo hlas zesnulého, video s ním atd. Margareta Křížová z toho sice měla divný pocit, ale vsadím se, že zájemců by se našlo dost a dost.
Proč uspěl cyklokočárek Dandy podnikatele Jakuba Dančíka a jeho otce? Kromě reálné hmotné existence zajímavého produktu si myslím, že u investorů zabodoval zejména tím, že se jedná (na rozdíl od ostatních) o výrobek zavedené a již fungující firmy. Pan Dančík starší se sice chvíli kroutil, než veřejně přiznal obrat a zisk v loňském roce, ale právě tento údaj byl podle mého názoru pro rozhodnutí investorů důležitý. Určitě také pomohla skutečnost, že John Vanhara si ho dokáže představit na amerických cyklostezkách a je také schopen s prodejem v USA pomoci.
Přesný opak předvedli Milan Michalko a David Rafael, prezentující módní značku Jesus My Lifestyle. Firma, která „teprve pořádně začne“, investory neláká. Zvláště když se ukáže, že její internetová prodejna už sice běží nejméně rok, ale výsledek je více než hubený: padesát prodaných kousků. A jak Michal Hanus pohotově zjišťuje, není se co divit, protože nabízí dvě trička (namísto slibovaných dvanácti kolekcí, pokud si dobře pamatuji). Nahlas to sice nezaznělo, ale podnikatelé byli přichyceni při lži.
Už předtím však investoři právem namítali, že předvedená móda není ničím zvláštní, jen dostala novou „originální“ nášivku. Já bych dodal, že po deklarovaném sepětí módy a duchovního života, což má být údajně základním rysem schopným odlišit je od ostatních značek, jsem nenašel ani památky. Jak by to také asi chtěli udělat?
Co je však nakonec rozhodlo, bylo přiznání, že investice potřebují na plat manažera. Budete-li se někdy ucházet o peníze investorů, pak mějte na paměti, že podobné tvrzení je dráždí jako červený hadr býka. Jednak očekávají, že se budete rozvíjející se firmě věnovat od rána do večera (a to skoro nebo úplně zadarmo), ne že si najmete za jejich peníze drahého šéfa a necháte vše na něm. Za druhé si musí i začínající podnik vydělat přinejmenším na mzdy. A za třetí – kde jsou výdaje na marketing, prodej atd.? Mlhavé sliby o tom, jak možná budou kontakty na známé hudební skupiny, jen potvrzovaly amatérský přístup uchazečů.
Lenka Cacková se s projektem TrdloHrátky ani o peníze neucházela, spíše jí šlo, jak sama přiznala, o rady a doporučení, co dělat dál. A SeleQtop, který představil Miroslav Pitel’, to byl jednoduše chaotický nápad, či spíše důkaz odtržení od reality. Chtít v době všemožných vyhledávačů a porovnávačů prodávat zboží, které uspělo ve spotřebitelských testech, může jen člověk, který posledních dvacet let prospal. Nehledě na skutečnost, že by s takto úzkým sortimentem širokého pole dodavatelů nutně musel narazit s vysokými náklady. Takže průměrný zákazník by si u něj vyhlédl „otestované“ zboží a pak si našel prodejnu, kde ho dostane laciněji.
Pokud byste se tedy někdy chtěli ucházet o peníze investorů (a nejen v tomto pořadu), řiďte se tím, co z pořadu vyplynulo.
Za prvé je zřejmé, že investoři mají rádi už fungující firmy s nějakou podnikatelskou minulostí a pozitivními hospodářskými výsledky. „Právě chceme začít“ je zaujme jen výjimečně, to už by opravdu muselo jít o něco na první pohled slibného.
Za druhé chtějí slyšet podložená čísla. Třeba i jen obrat a zisk za minulé období. Odhady, předpoklady a mlžení nejsou tím, co by je zaujalo.
Za třetí je důležité, na co peníze chcete. V podstatě jde o dvě oblasti: zakoupení výrobního zařízení nebo marketing. V prvním případě je to celkem jasné, ve druhém se připravte na zvědavé otázky. Určitě neuspějete s několika „předběžnými projevy zájmu“, ale ani s bombastickými odhady či odvoláváním se na známé osobnosti. Investory zajímá, kdo je vaší cílovou skupinou, jaká je její velikost a jak ji chcete účinně oslovit. A chtějí slyšet konkrétní postupy, nikoliv informaci, že na marketing půjdou dva miliony celkem.
Za čtvrté: Financování nehmotného produktu za pomocí reklamy je sice možné, ale pravděpodobně to investory spíše odradí. Na reklamním trhu je dnes přebytek nabídky a nikde není zaručeno, že zadavatelé přijdou zrovna k vám. Ideální je, když investorům předložíte v dostatečném množství objednávky, nebo něco, co se jim hodně blíží.
Follow
