Válka v Iráku, marketing a komunikace

Co má společného válka v Iráku, marketing a komunikace? Mnohem více než by se na první pohled mohlo zdát.
Lze začít už obdobím před začátkem bojů. USA se nepodařilo světové veřejnosti přesvědčit, že Irák je skutečným nepřítelem a že je nutno zaútočit. Na jednu stranu je třeba přiznat, že se to příliš podařit ani nemohlo. Irák jako totalitní země se přece dobrovolně nebude přiznávat, že má zbraně hromadného ničení, že porušuje rezoluce OSN apod.
Práce inspektorů OSN i jakékoliv další aktivity, které směřovaly ke kontrole Iráků, se nutně musely potýkat se zatajováním, zkreslováním údajů, s dezinformacemi a podobnými jevy. Představa, že se USA podaří předložit věrohodný důkaz, který by ospravedlňoval ozbrojený útok, byla do značné míry předem odsouzena k neúspěchu.

Rovněž tak nelze nevidět, že řada zemí, které jsou proti válce v Iráku, tak činí z nejrůznějších strategických důvodů – zejména proto, že jejich zájmy v oblasti Perského záliv se neúplně kryjí se zájmy USA a byli by tedy proti válce téměř za všech okolností. Konec konců i v případě bojů v zálivu v roce 1991, které byly vyprovokovány Iráckou invazí do Kuvajtu, tedy jasným a neoddiskutovatelným porušením mezinárodního práva trvalo mezinárodnímu společenství více než 5 měsíců než na tuto invazi adekvátně zareagovalo. Vědomě nyní pomíjíme skutečnost, že příprava války vždy vyžaduje nějaký čas, že k operaci vedoucí k osvobození rozhodně Iráku nemohlo dojít okamžitě. Už tehdy se totiž řada zemí, které jsou i dnes proti válce, snažila hledat jiná řešení, která by ozbrojeným operacím zabránila, přičemž tato řešení ne vždy znamenala stažení iráckých vojsk z Kuvajtu.

Reakce lidí i států mají různé důvody, přičemž mnozí v zájmu prosazení svých zájmů nechtějí vidět jasná fakta. Použijeme-li s oblibou nepřesně užívanou analogii režimu Saddáma Husajna s hitlerovským Německem, tak lze argumentovat, že kdyby demokratické velmoci zasáhli proti Německu třeba v roce 1936 při vstupu wehrmachtu na západní břeh Rýna nebo v roce 1938 při mnichovské krizi, pravděpodobně by to zabránilo většině škod druhé světové války. Už v těchto letech byl přitom charakter režimu v Německu zřejmý, přesto se západní demokracie k danému kroku neodhodlaly. Jinými slovy, je možné, že současní odpůrci války by proti ní byli i v případě, kdyby se nyní jednoznačně prokázalo, že Irák vlastní jaderné nebo biologické zbraně, nebo kdyby třeba zaútočil na kurdské obyvatelstvo žijící na severu země.

Pokud se ale vrátíme k současnému dění v Iráku, tak je ale nutno zopakovat, že USA věrohodný a jasný důkaz, který by opravňoval zahájení války, nepředložily. Navíc americká stanoviska se několikrát před zahájením bojů změnila, takže řada lidů nutně musela nabýt dojmu, že USA hledají k útoku jakoukoliv záminku. Pochopitelně věrohodnosti útoku nepřispívají ani skutečnosti typu, že Irák má významné zásoby ropy, že podobné režimy jako Sadáma Husajna existuji i v jiných státech (často citovaná a pravděpodobně z hlediska možné výzbroje nebezpečnější Severní Korea) apod. Z marketingového hlediska by se dalo říci, že USA chyběl jasný a kvalitní produkt, takže vlastně nevěděly co mají propagovat, jakou formu propagace zvolit, jak ji načasovat atd. Podle toho také americké přesvědčování o nutnosti útoku vypadalo a není tedy divu, že řada osob i států není o oprávněnosti útoku přesvědčena. Nepatří k nim ani autor tohoto článku.

Naším cílem nebudou diskuse typu, zda skutečným důvodem bojů je americká snaha zajistit si hegemonii v dané oblasti, zájmy zbrojařských firem případně snaha odvrátit pozornost od problémů, které trápí americkou ekonomiku (účetní skandály, nízký růst HDP apod.). Od toho jsou určeny jiné servery. Je třeba říci, že podobné diskuse by se pravděpodobně objevily v každém případě, způsob, jak boje začaly, je ale nutně musí znásobit.

Do určité míry se dá říci, že USA jsou si slabostí argumentů ve prospěch války vědomy. Alespoň o tom svědčí jejich snaha ještě více zprostředkovat válku v přímém přenosu, ještě více ukázat, že americké (a britské) jednotky nebojují proti iráckému lidu, ale pouze proti režimu Saddáma Husajna, že jejich cílem je šetřit civilní obyvatelstvo apod. Jenže i zde svým způsobem USA selhávají a i zde platí, že se jedná o selhání nutné.

Ve válce nutně umírají lidé, dochází ke střetům a zraněním. Ač je vojenská technika na mnohem vyšší úrovni než v minulosti, stále dochází k případům, kdy raketa či bomba zasáhne civilní obyvatelstvo, sestřelí nepřátelský letoun apod. (Lze zde přitom diskutovat, zda technika není na současnou úroveň našeho chápání příliš složitá, zda ji každý dokáže správně obsluhovat, čili, zda-li tato selhání nejsou zákonitá). Pokus o vytvoření obrazu přátelské války, v případě, kdy se o přátelskou válku nejedná, tedy nemůže uspět, zvláště v případě relativní informační otevřenosti. K tomu, aby boje v Iráku vzala světová veřejnost za přátelskou válku, by musela proběhnout obrovská dezinformační kampaň, která za současných podmínek není možná.

Tím nemá být řečeno, že k žádným úmyslným dezinformacím nedochází. Typickým příkladem jsou informace, že se podařilo dobýt nějaké město či strategický bod, přičemž o několik dní později se ukáže, že se o něj stále svádějí strategické boje. Je pravděpodobné, že vojenské jednotky používají i další dezinformace, které se nám zatím nepodařilo odhalit. Koneckonců jedná se o ozbrojené střetnutí a k dosažení vítězství je vhodná celá řada prostředků včetně dezinformací. Protože dezinformace se k bojům tedy nutně váží, není divu, že poučenější část veřejnosti, je kritická a skeptická i k informacím pravdivým.

Otázky vyvolává i více méně permanentní přítomnost novinářů u bojových jednotek. Hlavní námitky lze shrnout do bojů, že novináři mohou k těmto jednotkám získat těsnější vztah, takže je ohrožena nezávislost novinářských pohledů, a že novináři informují pouze o dění u dané jednotky, ale schází jim globálnější přehled. Nepouštějme se nyní do diskusí, že žádný člověk není zcela nezaujatý a nezávislý. Faktem zůstává, že současná podoba novinářské práce v Iráku, je do určité míry experimentem (i když novináři byli u vojáků již v době druhé světové války – viz třeba Ernest Hemingway, byť tehdy se rozhodně nejednalo o válku v přímém přenosu), jehož výhody a nevýhody prověří čas a určitá opatrnost je vcelku logicky na místě.

V daných diskusích bychom mohli dále pokračovat. Domnívám se ale, že výše uvedená řádky jasně dokazují, že válka v Iráku, marketing a komunikace spolu souvisí více než si myslíme.