„Jen doufáme, že jste použili fortissimo“, říká slogan nové reklamní kampaně na omyvatelný nátěr. „Jen doufám, že to lidé pochopí,“ dodávám já. Reklama je totiž hezká, nápaditá, umělecká… leč základní účel, totiž propagovat konkrétní produkt a přimět zákazníka k jeho koupi, podle mého názoru příliš neplní.
Tím hlavním důvodem je pro mě těžko pochopitelný fakt, že na vizuálu marně hledám vysvětlení, oč vlastně jde. O omyvatelném nátěru ani slovo. Srovnání čistitelnosti to, obávám se, zcela neřeší. Navíc působí dojmem, že přibylo až dodatečně. Snad autoři věří, že zvídavému zákazníkovi bude tato záhada tak dlouho vrtat v hlavě, až navštíví internet nebo drogerii. Realita je však prozaičtější: nerozumím, zapomenu.
Jistě, intelektuální prací se lze k výsledku dopracovat, jenže kdybychom měli přemýšlet o každé reklamě, kterou shlédneme ( a může jich být klidně stovka denně), skončili bychom zřejmě na pozorování v psychiatrické léčebně. Je tedy tak velkým problémem umístit někde výrazný nápis „omyvatelný nátěr“?
Na zvýšenou aktivitu šedé kůry mozkové se také spoléhá skutečnost, že událost je jen naznačená, teprve začíná. Příjemce ji musí nejdříve vlastní imaginací dovést ke „zdárnému“ konci, tedy ke skvrně na zdi. Není to na jednu reklamu trochu moc duševní práce?
Druhým úskalím je věrohodnost. Z emočního hlediska je velmi důležité, aby se příjemce nějakým způsobem ztotožnil se sdělením. V tomto případě by tedy mělo podvědomí okamžitě vyhrknout: To je jako u nás! Což se samozřejmě nejvíce týká rodin, kde panuje čilý ruch a děti i dospělí se bez zábran věnují plenění talířů, mís a sklenic.
Jenže autoři dali přednost těm potravinám, jejichž skvrny se obtížně odstraňují. Takže místo kýženého zákaznického segmentu oslovují konzumenty, kteří si v naleštěných interiérech dopřávají sotva více než uvedený džus, kávu a červené víno – popíjené samozřejmě s lehce zdviženým malíčkem. Tito lidé ovšem malířské nátěry nekupují a většinou jej jim zcela jedno, co na zdi bude, jen když to má požadovanou módní barvu.
Místo teplého motivu „upatlané zabydlenosti“ se tedy potenciálnímu zákazníkovi dostává uměleckého díla. Nepochybuji o tom, že vytvořit ladnou křivku vylévaného nápoje dalo hodně práce. Nezpochybňuji, že výsledek vypadá pěkně a mohl by být klidně vystavován v galerii. Je to ale důvod, proč firmy objednávají a platí reklamu? Jak se zdá, alespoň v některých případech skutečně ano.