Mediální gramotnost, mediální výchova a česká populace

O víkendu jsem byl svědkem tohoto rozhovoru v rodině lékařky:
„ Kájo pojď mi pomoci prosím tě odhrnovat sníh.“ Vybízí svého synka matka, lékařka.
„ Nemůžu, musím si něco dodělat na počítači a nepros, to je ponižující, ale žádej…..“ Drmolí obtloustlý Karel, její syn- gymnasista.
„ Vždyť už u něho sedíš 7 hodin. Za chvíli jako tlusťoch neprojdeš dveřmi a budeš mít cukrovku pokud se nebudeš hejbat….“ zvyšuje hlas maminka.
„ No a co, proč mě šikanuješ…. Ať ti pomůže táta, zkus na něj jít marketingově, jak tě to učili na školení, beztak si čte jen na pohovce noviny. Nevidíš, že já pracuji…“ odsekl Petr nasadil si sluchátka a dál čučí do obrazovky počítače.

Tento rozhovor nás přinutil k zamyšlení, jak média ovlivňují náš život. Víme, že jde o téma, které je možné nakousnout z celé řady stran. Dnes a denně na nás chrlí společnost a prostředí každou hodinou 6 až 8 tisíc informací v nejrůznějších formátech a na nejrůznějších nosičích( 2/3 tvoří informace marketingové!), aniž bychom o tyto informace často stáli, požadovali je a chtěli je. Informace z reklam, v masmediích, na internetu, sociálních sítích, v outdorových i indorových mediích i na obalech ( viz minulé texty) nás zavalují takovou měrou, že se již otevřeně hovoří o informačním smogu, který nepřipravené doslova dusí a často psychologicky dohání až k zoufalství v momentu, kdy se člověk neumí rozhodnout……, které informace od výrobců „čehokoliv“, marketerů, reklamních, informačních, PR, virálních, VOM agentur , agentur pro sociální sítě aj. si vybrat, které smazat a na které vůbec nereagovat.

Toto nebezpečí je, ač se to zdá paradoxní, stejně velké jako drogy, alkohol, kouření a gamblerství a představuje pro společnost skutečné ohrožení jak dokládají psychologové a psychiatři dospělých i dětí a dokonce má své označení již i jako nemoc. Proto a právě proto si již v roce 2007 EU uvědomila, že je nejvyšší čas celou populaci preventivně připravovat na toto informační nebezpečí výchovou k mediální gramotnosti a tak vydala směrnici o výuce mediální výchovy napříč věkem člověka v programu „Media Literacy“ (mediální gramotnost). EU si totiž uvědomila, že každý člověk se potřebuje od dětství vzdělávat nejenom v jazykové, psací, čtecí, kulturní, vizuální, počítačové a informační gramotnosti, ale také v gramotnosti mediální. A tato gramotnost by měla člověku zejména ukázat (srovnej úvodní rozhovor) a dát informace:

1. jaký čas je zdravé trávit u médiích a s jakými proporcemi ostatních lidských aktivit pro všestranný rozvoj člověka,
2. kde a jak vyhledávat informace, které potřebuji a jak je umět zpracovávat, analyzovat z hlediska mediálních obsahů
3. jak se asertivně bránit proti informačnímu smogu
4. jak identifikovat významná a podceňovaná nebezpečí, která číhají na člověka (od dětí po dospělé) v informačním světě počínaje kyberšikanou a konče zcizením lidské identity jinou osobou
5. jak používat aktivně etiku a informace v lidské komunikaci neverbální (gestika, optika, posturologie, kinetika, mimika, proxemika) a jak ve verbální komunikaci v rámci sdělovacího a komunikačního procesu
6. jak si vytvářet roli „chytrého“ zákazníka, uživatele, spotřebitele a kupujícího, který odmítá asertivně v rámci marketingové gramotnosti, finanční gramotnosti a mediální gramotnosti informace, které nepotřebuje a nechce…
7. o etických dimenzích a hranicích či rolích v mediální komunikaci a gramotnosti.

Cílem uvedeného projektu je nejenom do roku 2013 proškolit všechny dospělé v rámci celoživotního vzdělávání ale vychovat také populaci EU k mediální gramotnosti. Prostě co dříve platilo a výchově k počítačové a jazykové gramotnosti, nyní má platit o výchově k mediální gramotnosti.

Od roku 2008 na pilotních projektech v ČR již zkouší metodiku výuky mediální gramotnosti na gymnásiích a na ZŠ a od roku 2009 již je mediální výuka součástí osnov II. stupně ZŠ a také středních škol. Jestliže k pilotním projektům se využívalo operačního programu EU Vzdělání pro konkurenceschopnost pak nyní je již mediální výchova standardní výukovou oblastí financovanou zřizovatelem škol.

A jak je tomu v jiných zemích? V Kanadě se již od roku 1978 realizuje mediální výchova pokusně a od roku 1987 povinně v celém výchovním systému a využitím CAME (Canadian Association for Media Education) a AML (Association for Media Literacy). V USA od sedmdesátých let minulého století i přes izolovanou státní politiku jednotlivých států drtivá většina zavedla mediální výchovu a od roku 1994 jí učí všechny státy USA. V Austrálii se od počátku devadesátých let učí mediální výchova s využitím standardů ATM (Australian Teachers of Media) a na středních školách je samostatný předmět media studies (mediální studia) a mediální výchova je zároveň integrována do anglického jazyka, společenských věd a dalších předmětů.
Podobně od devadesátých let se každé dítě ve Velké Británii ve věku 11 až 16 let uči mediální výchově podle standardů Media Education Centre, vedené profesorem A. Hartem a v celoživotním vzdělávání v režimu Open University. V Evropě je vzorem Francie která již od roku 1972 zavádí mediální výchovu do škol. V roce 1995 je v celém výchovném systému integrována synergie a provázanost mediální a estetické výchovy na všechny předměty povinné školní docházky a středních škol. V Maďarsku se mediální výchova stala součástí kurikula vydaného v letech 1998/99 a předmět se týká žáků mezi 12 a 18 lety. Ve Finsku byl filmové a mediální výchově věnován celý rok 2004, což následně podnítilo diskuzi a vzdělávání v tomto předmětu v celé zemi.

Není žádným tajemstvím a je alarmující, že ČR patří mezi poslední země v EU, které mediální výchovu do svého vzdělávacího systému základních a středních škol systémově zařazují a to ne jako hlavní předmět, ale jen jako průřezové téma mezioborové, s časovou dotací ročně max. 40 hodin a podobné je to i na středních školách. Jestliže se s mediální výchovou student setkával kdesi až na některých profesních vysokých školách, je to žalostně málo. Vždyť mediální gramotnost je u dětí třeba budovat od mateřských škol a základních škol s podporou kvalitních učebnic, pracovních sešitů, které by děti bavily a ty s nimi mohly pracovat i na počítačích.
Dalším polem využití jsou cvičebnice, interaktivní programy pro počítače a interaktivní tabule…. Zdá se, že snad svítá na lepší časy…. protože celá řada nakladatelství plánuje vydat učebnice mediální výchovy a že to čeští autoři umí s patřičnou erudicí, svědčí to, že píší učebnice pro Kanadu, Austrálii, V. Británii aj. státy.

Věřte, že to není o penězích, o ochotě, ale o nezachyceném trendu v moderních společnostech a o zaspání v oblasti systémového přístupu k mediální gramotnosti a výchovy v ČR. V rozvinutých státech by se totiž úvodní rozhovor odehrával třeba v duchu:

„ Johne, pojď mi pomoci prosím tě odhrnovat sníh.“ Vybízí svého synka matka, lékařka.
„ Samozřejmě mami, nech mi jen 5 minutek, ať si vše v klidu uložím do noťasu a nepros, to je ponižující, rád ti pomohu, aspoň si protáhnu kostru…..“ odpovídá svalnatý John, její syn- gymnasista.
„ Vidím, že jsi si vzal k srdci zdravý životní styl „ odpovídá maminka.
„ Počkej mami já ještě řeknu taťkovi, který trénuje na sucho golf a oba ti pomůžeme a přitom ti povím, jak jsme dneska dělali o mediální výchově školní časopis a učili se rozlišit zprávu od bulvární informace. Víš, my jsme chtěli shrabat sníh až navečer, až přestane chumelit.

Autoři článku:
Ludvík Čichovský, Jindřich Urban