Česká republika je označována za velmoc v počtu památek. Stejně tak bychom ji ovšem mohli nazvat velkým šedivým skanzenem, pohrdajícím zájmy turistů a konec konců i jejich penězi. V naší zemi totiž panuje pevné přesvědčení, že památka je magnetem už tím, že existuje. A dokonce že by nic jiného ani k její návštěvě podněcovat nemělo.
V dřívějších dobách termín „památka“ v podstatě neměl žádný význam. Pokud majitel renesančního domu usoudil, že stavení nevyhovuje jeho potřebám, upravil ho v duchu baroka nebo třeba empíru.. Prakticky při každé návštěvě zámku se dozvíte, že ten a ten ho přestavěl – a tím se také stal předmětem zájmu kastelánů, potažmo průvodců.
Nechci tím samozřejmě nabádat, abychom se tak chovali i dnes. Už proto ne, že současná architektura silně připomíná trh s oděvy – na jedné straně módní provokace, na druhé pak nezajímavá konfekce. Ale je tu něco jiného. Prezentace památek, tak jak jsou dnes turistům předkládány, je nudná a odpuzující. Zkuste si absolvovat v jednom dni prohlídky tří zámků a můžete si být jisti, že večer ve vás nezůstane jediný obraz, jméno či událost.
Podivný přístup k prezentaci památek je – jak se zdá – dán zejména obavou z disneylandizace české turistiky. Jenže namísto střední cesty zaujímáme puristické postoje. A to jak z hlediska odborníků, tak i ve vztahu obyvatel k turistice.
Když jsem se někdy před třemi roky zastavil ve slavné Ladově vesnici Hrusicích, zaparkoval jsem u místní hospody. Ihned se z okna vyklonila jakási zlostná paní a hrubě mě požádala, abych odjel do horoucích pekel, protože nemíní „čuchat ten smrad z aut“. Kostelík, známý z mnoha obrázků, si nebylo možno prohlédnout ani zvenčí, bránila tomu bytelná zeď a v ní zamčená vrátka. Ladovo muzeum se téměř nedalo nalézt a místní nám cestu poradili jen velmi neochotně. Jejich postoj shrnula jedna z kolemjdoucích: „My tady žádné turisty nepotřebujeme!“
Nestěžujme si tedy na nezájem turistů utratit u nás peníze, jestliže jim ostentativně dáváme najevo, že jsou zde obtěžujícím hmyzem. Za co by je ostatně měli vydávat, když se v blízkosti mnoha turistických pamětihodností ani nenají, natož aby získali nějaký smysluplný a užitečný suvenýr?
Bohužel však podobný přístup zaujímají i lidé, kteří mají na starosti prezentaci historických nebo přírodních památek. Turista se od nich víceméně dozví, že má být rád, když mu pamětihodnost vůbec ukážou. Místo toho, aby si jako v jiných oblastech coby zákazník mohl vymýšlet a poroučet, zde se od něj naopak požaduje, aby byl pěkně zticha a projevoval jen náležitou vděčnost.
Výsledkem pak je, že správci památek prezentují to, co zajímá je, nikoliv co by zaujalo návštěvníka. Vezměte průvodkyni z jednoho zámku, nechte ji přednášet v jiném a vsadím, že si toho nikdo ani nevšimne. Turisté jsou zahrnováni informacemi, které jim nic nepřinesou a v paměti se dlouho neudrží. Zvláště když jsou mnohé věci prezentovány jako významné samy o sobě, ačkoliv na nich na pohled není nic zvláštního.
Například při prohlídce zámku v Plumlově nás průvodkyně dovedla do zcela prázdné a ničím nezajímavé místnosti, jen abychom se podívali, jak vypadalo vězení. Skutečně mohou holé zdi a zamřížované okénko turistovi zhýčkanému médii něco přinést?
Nedaleko jihofrancouzského městečka Les Baux de Provence najdete zajímavou turistickou atrakci s názvem Cathedrale d´Images. Rozsáhlé podzemní prostory bývalého lomu jsou využity k fantastické audiovizuální projekci. Vzpomněl jsem si na ni zrovna teď nedávno při návštěvě ledové jeskyně ve slovenské Demänovské dolině. Jak by asi bílé ledové útvary zapůsobily, kdyby je místo obyčejného reflektoru nasvítili barevným, třeba i s nějakým pohybem? Stačí maličkost, aby návštěvník získal nezapomenutelný zážitek.
Bohužel, údajně je v naší tradici je (platí to stejně na Slovensku jako v Česku) chovat se k památkám pietně, jako by šlo o jejich pohřeb. Kořeny tohoto přístupu – zvláště u šlechtických sídel – lze zřejmě hledat v ideologii komunistického režimu. Hrady a zámky měly ukazovat, že jsou pouhými svědky minulosti a se současností nemají nic společného.
Povšimněte si ale, že současná prezentace památek se také nápadně podobá způsobu, jakým se dodnes vyučuje dějepis. Podobnost asi není náhodná – v obou případech najdeme lpění na jménech, letopočtech a slavných (i méně slavných) činech, zatímco příběh je vytěsněn a označen za nežádoucí. Proto také získala knižní edice Děsivé dějiny, zabývajícími se právě příběhy a z hlediska historiků „podružnými věcmi“, u dětí (ale i dospělých) takovou popularitu. Ostatně, také jste zaregistrovali, že na zámcích se lidé nejvíce zajímají o záchody a koupelny, zatímco galerie předků je nechávají chladnými?
Mám tedy pocit, že kasteláni se nás snaží učit a vychovávat tam, kde si chceme odpočinout a bavit se. Připomíná to duch padesátých let minulého století. Jako by si nestačili všimnout, že už nemáme rudé šátky a zvídavost pionýrů. Odpovědí na změněné podmínky však nemusí být bezobsažná zábava, na níž nás často láká pokleslá reklama. Už Jan Ámos Komenský přece propagoval školu hrou a vložíme-li do zábavy nenápadně poučný příběh, nikomu to jistě vadit nebude.
Expozice by se tedy měly určitě oživit. Co kdyby třeba v Plumlově umístili do bývalé kobky hrubě tesaný stůl s kameninovým hrnečkem, ke zdi lavici s otepí slámy a na ni panáka – vězně? Purista jistě vznese hlasitý protest, že to v detailech není tak úplně historicky správné, ale cožpak někoho kromě odborníků (moc jich obvykle mezi běžnými turisty nenajdeme) zajímá, jak vypadal v osmnáctém století hrnek na kávu?
I klasickým zámeckým expozicím je možno dát život. Nerozptylujme pozornost návštěvníků množstvím detailů, ale zaměřme se na jeden nosný příběh. Například na Konopišti je jím život Františka Ferdinanda d´Este a jeho rodiny. Je zbytečné rozebírat, že zdejší zámek vlastnili i Šternberkové, Hodějověští, Vrtbové, Lobkovicové a jiní, protože naprostá většina návštěvníků pustí ta jména okamžitě druhým uchem ven.
Mnoho odpovědných pracovníků má však pocit, že by došlo k nepřijatelnému ochuzení a zploštění výkladu, kdyby v něm nebylo obsaženo vše. Stejně tak brání autoři učebnic dějepisu své hromady letopočtů a jmen. Protože však turisty na rozdíl od žáků nelze k zapamatování záplavy informací nutit, jsou prezentace založeny na zásadě: „My vám řekneme vše, ale co s tím uděláte, je vaše věc.“ Jinak řečeno, my jsme svůj úkol splnili… A to je třeba změnit.
Inspirujme se tedy u „komerčních“ atrakcí, ale berme si z nich jen to, co expozici obohatí, nepopře však jejího ducha. Pouťové strašidelné zámky už mají své následovníky na „seriozních“ hradech. Proč by tedy třeba poznatky ze Šiklova mlýna (atrakce ve stylu amerického západu) nemohly v něčem přispět k atraktivitě skanzenů? Pokud některé z nich „žijí“, tak jen při občasných akcích, nikoliv každodenně. Proč by Cathedrale d´Images nemohla svým příkladem obohatit naše jeskyně? A bylo by těžké přemístit něco z atmosféry muzea voskových figurín na nějaký zámek?
Určitě může být tento nový přístup zajímavý pro soukromé majitele, kteří se nemohou spoléhat na štědrou ruku státu a musí se z toho důvodu seriózně starat o návštěvnost. Snad pak budou časem příkladem i konzervativním správcům státních památek. A my turisté se budeme moci těšit na nové zážitky.
Follow
