Volby do Poslanecké sněmovny máme za námi, horkou aktualitou je v současnosti jednání o sestavování vlády. Přesto je zřejmé, že o výsledku voleb se ještě nějaký čas bude hovořit. Je to koneckonců nutné, za analýzu stojí rekordně nízká volební účast, vzestup komunistů i pokles počtu odevzdaných hlasů pro všechny ostatní strany, které se do sněmovny dostaly. Mnohdy se tyto výsledky svádějí na úspěšnou nebo neúspěšnou kampaň. Čili položme si otázku, zda-li kampaň jednotlivých stran nějakým podstatnějším způsobem výsledek ovlivnila?
Obecně je zřejmé, že kampaň může mít na volby vliv. Kampaň není nic jiného než druh reklamy, jejím cílem není přesvědčit zákazníka, aby si koupil určitý druh zboží nebo služby, ale aby věnoval svůj hlas určité straně. Z tohoto triviálního východiska je zřejmé, že sama kampaň nemůže být jediným faktorem, který stojí za úspěchem, respektive neúspěchem jednotlivých stran. Neméně důležitý je také produkt, tedy programy, myšlenky, řešení a cíle, které politické strany nabízejí. Samozřejmě, pokud tento produkt je dobře představen (prodán), tak to může volby ovlivnit, bez kvalitního produktu se však kampaň dá dělat velmi těžko. V případě politických stran navíc platí, že politikou, ač ji nemusí bezprostředně sledovat, je každý z nás ovlivněn, každý má nějaké informace, co jednotlivé politické strany dělaly v poslední době, jak se chovaly, co prosazovaly apod.
Ještě jednou je třeba připomenout, že tyto informace jednotlivých voličů nemusí být správné (ke zkreslení dochází už jen proto, že není v silách jednotlivce sledovat vše, co se v oblasti politiky děje – např. by to znamenalo nutnost sledovat, jak jednotliví poslanci jednotlivých stran hlasovali u každého hlasování). Navíc volič se nerozhoduje pouze na základě toho, co jednotlivé strany nabízejí, ale na základě spousty dalších faktorů – např. jeho životní úrovně, tradice apod. Z tohoto úhlu pohledu je taky zřejmé, že kampaň by měla diferencovat – poněkud jiná kampaň by měla být kampaň vůči tradičním voličům, respektive osobám, u kterých lze předpokládat, že danou stranu budou volit, poněkud jinak by měla být zaměřena na nerozhodnuté voliče, prvovoliče apod.
Pokud se podíváme na kampaň jednotlivých stran před letošními volbami do sněmovny, lze se domnívat, že ve většině případů byla nízká práva ona diferenciace. Strany se snažily oslovit co nejvíce voličů, neuvědomovaly si však příliš, že se nejedná o jednotnou vrstvu. Další výhrady lze mít k samotné formě kampaně. Je téměř zbytečné připomínat televizní a rozhlasové spoty, které (zvláště ty televizní) byly vysílány v době, kdy je většina voličů nemá čas sledovat. Navíc u většiny spotů, stejně jako u většiny plakátů chyběly konkrétní cíle a představy, co hodlají dané politické strany, pokud se dostanou k moci, řešit. Hesla byla příliš obecná (typu „Jsme na vaší straně“, případně „Dejme věci do pořádku“) nebo naopak jim chybělo dotažení. Typickým příkladem může být myšlenka jednotné daně ODS. Většina z nás by ráda platila nízké daně a spousta občanů si oprávněně ztěžuje, že daňové zákony (v daném případě zákon o dani z příjmů) jsou komplikované. Čili myšlenka jednotné daně by mohla mezi voliči získat podporu. ODS však už nedokázala jasně vysvětlit, jak by se jednotná daň projevila u jednotlivých skupin občanů, a tak nakonec tato myšlenka poněkud zapadla.
Hlavní nedostatek kampaně však lze spatřovat v tom, že strany většinou nenabídly odpovědi na otázky, které voliče trápí. Zůstaly právě na obecné úrovni, případně se pustily do oblastí, kde nebylo zřejmé, zda uspějí. Jako příklad lze uvést otázku národních zájmů. Benešových dekretů a věcí s tím souvisejících. Pomiňme nyní, zda skutečně hrozí nebezpečí revize poválečného uspořádání nebo revize majetkových vztahů vzniklých po druhé světové válce. Tím, že toto téma otevřely demokratické strany (ODS a ČSSD) daly příležitost, aby se výrazněji angažovaly i strany extrémní (v daném případě komunisté). Podrobnější výsledky voleb podle okresů (viz např. týdeník Respekt číslo 26/2002) ukazují, že KSČM výrazně posílila právě v oblastech s dříve německým obyvatelstvem.
Pokud strany většinou nenabídly odpovědi na otázky, které voliče trápí, tak obecně řečeno nabízely nesprávný produkt. Za takového stavu nemůže překvapit vysoká volební neúčast – z pohledu obchodníka volič neměl důvod k nákupu daného produktu, čili neměl důvod jít hlasovat. Hlavním důvodem proč jednotlivé strany dopadly tak, jak dopadly, je tedy jejich nabídka, nikoliv, jakým způsobem danou nabídku prezentovaly. Pochopitelně z marketingového hlediska můžeme diskutovat, zda třeba v případě ODS bylo šťastné postavit zvláště závěr kampaně jednoznačně na osobě Václava Klause (ten má sice na jednu stranu pravdu, že kampaň nestála jen na něm – ODS de facto kampaň zahájila jako první a témata dekády, s kterými na začátku přišla, byly zajímavou myšlenkou, nicméně v závěru kampaně byl Václav Klaus jednoznačnou dominantou).
Koalici zase uškodil její rozpad a vnitřní nejednota – rozpad se sice pokusili marketingově prodat (heslem „Dáme věci do pořádku, začali jsme u sebe“), spíše však tímto heslem potvrdili, že spolu obě strany nemají mnoho co říci. Takto bychom mohli analyzovat další jednotlivé kroky kampaně té které strany, znovu je ale třeba zopakovat, že většina stran v kampani nenabízela ten správný produkt.
A tak se ti, kteří se rozhodli jít volit, podle jiných faktorů, třeba podle své současné životní úrovně, sociálního postavení, historických preferencí apod. Cílem tohoto článku nebylo přinést analýzu veškerých důsledků voleb (osobně se kupř. domnívám, že stále má smysl diskutovat o změně volebního systému). Pro následující volby (nezapomeňme, že na podzim se volí do třetiny Senátu) by se ale určitě jednotlivé strany měly zamyslet nad svým programem i konkrétními činy. Jen tak mohou získat více voličů. Samotná, byť sebelepší kampaň k tomu nepomůže.
Follow
