Přijdete-li do cizí země s pěti dolary v kapse, s nepříjemným překvapením zjistíte, co všechno musí člověk koupit, aby rodina mohla zase normálně fungovat, a hlavně kolik vás to bude stát peněz. Logicky si pak odvodíte, že čím víc budete vydělávat, tím to rychleji půjde. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatelé všude na světě mají pramalé pochopení pro soukromé finanční potřeby svých zaměstnanců, musí to člověk dohánět druhým zaměstnáním ať již po večerech nebo o víkendech. Tomuto osudu jsem se nakonec nevyhnul ani já.
Rozhodl jsem se však, že když už jsem dopadl takhle, najdu si aspoň taková zaměstnání, v nichž rozšířím a prohloubím svou odbornost v prodeji, protože to byla profese, která mě živila. Naskytly se mi hned dvě příležitosti, a tak jsem neváhal využít je. Ta první byla víkendová, v oblasti prodeje okrasných keřů, stromů a květin.
Braunovo zahradnictví bylo největší svého druhu v jižním Ontariu. Sortiment byl nepředstavitelně široký. Od okrasných keřů, listnatých i jehličnatých stromů všeho druhu, živých plotů, květin sezónních i trvalek, sazenic všech odrůd zeleniny, ovocných stromů, ale i hnojiv, přípravků proti pleveli až po zahradnické nářadí a zahradní nábytek. Zkrátka ráj pro zahradníky i pro zahrádkáře. Připadal jsem si tam jako v botanické zahradě.
Když jsem všechno prošel, značně se mi ulevilo. „Prodávat takový sortiment to bude legrace“, pomyslel jsem si bláhově.
Bylo nás tam pět prodavačů a všichni jsme „jeli“ na provizi. Tu vyplácel na konci dne šéf podle účtenek za prodané zboží, které každý z prodávajících označoval svým jménem. Mohl jsem tedy tudíž svou výkonnost denně porovnávat s ostatními a také šéf každý den věděl, jak jsme se snažili.
Hned první den po nástupu jsem si na provizi vydělal téměř sto dolarů a byl jsem na to patřičně pyšný. Tehdy se za to dalo nakoupit jídlo pro rodinu na celý měsíc. Očekával jsem pochvalu, ale šéf kupodivu neříkal nic.
Po několika stejně „úspěšných“ víkendech si mě šéf zavolal a povídá: „Jestli to takhle půjde dál, tak tady, chlapče, dlouho nevydržíš!“ Tím mě úplně „uzemnil“. „Máš sice největší počet prodejů, ale nejmenší dolarový průměr na jeden prodej. Moc pospícháš. Zákazník potřebuje čas.Ty ho ‚ustřihneš’, když je v nejlepším.“ Potom mi poradil, abych pozoroval, jak to dělají moji kolegové, kteří si nosí domů tři sta až pět set dolarů denně.
To mě úplně šokovalo. Umínil jsem si, že o tohle místo nesmím přijít v žádném případě. Budu se řídit jeho radou a pospíchat pomalu.
Jak se naučil Ivan Bureš prodávat okrasné keře a platí-li pravidlo dobrý začátek vede k dobrému konci se můžete dočíst v knize 10 zlatých pravidel prodeje aneb prodávat je snazší než dávat.
Ivan Bureš v knize na příkladech z praxe prezentuje důležitá pravidla, která musí mít prodejce či obchodník na vědomí, chce-li uspět. Je možné se dočíst o tom, jak v Kanadě prodával smirkový papír nebo vysavače, řídil marketing u frančízové firmy či vedl firmu na autokosmetické služby. Zajímavé jsou i případy, kdy odvrátil úpadek pojišťovací agentury nebo přesvědčil představenstvo banky o svých investičních záměrech.
10 případů z praxe je doplněno 10 zlatými pravidly prodeje, které dávají knize název.
Nové vydání „klasické“ knihy úspěšného autora a známého a vyhledávaného marketingového poradce je obohaceno o výběr nejmodernějších poznatků z oblasti chování a ovlivňování zákazníka – uvádí čtenáře do zákonitostí fungování lidského podvědomí a motivace nákupních rozhodnutí. Základní „principy“ efektivního prodeje Ivan Bureš ilustruje na příkladech z vlastní prodejní a marketingové praxe v Severní Americe i v Evropě.
Již páté vydání knihy vyšlo v roce 2001 v nakladatelství MANAGEMENT PRESS.
Vyšlo v roce 2001, brož., 145 x 205 mm, 144 str.,
doporučená cena 169 Kč, ISBN 80-7261-043-0
Follow
